Kontroly davů za účelem detekce bomb
Datum: 22. 10. 2009
Kontroly na letištích jsou základním pilířem bezpečnosti v letecké přepravě, ale jeden z jeho nechtěných důsledků poukazuje na slabinu těchto kontrol samých - a totiž dlouhé a nepřehledné fronty cestujících čekající na to, až přijdou na řadu. Tyto fronty lidí se nabízejí sebevražedným atentátníkům jako potenciální cíl, a to nejen na letištích ale na všech veřejně přístupných akcích, při nichž masy lidí musejí projít bezpečnostním screeningem.
Již v nyní dokáží snímací zařízení typu passive millimeter wave 1 zachytit podezřelé předměty ukryté pod oblečením a v budoucnu jistě bude možné pomocí laserových spektrometrů rozeznat i zbytkové částečky výbušnin na vzdálenost několika metrů. Obě technologie nicméně vyžadují, aby lidé při kontrole procházeli jeden po druhém skrze úzce vymezený prostor, protože tyto technologie dokáží snímat pouze jednu osobu v daném okamžiku.
S ohledem na existující hrozby si Výzkumná laboratoř vojenského letectva (AFRL) působící při letecké základně Wright-Patterson v Ohiu vybrala skupinu studentů z různých vzájemně si konkurujících vysokých škol s cílem zapojit je do soutěže, aby bylo možné porovnat, která z univerzit je lépe schopna detekovat improvizovaná výbušná zařízení (IED) na velkých plochách a ve velkých skupinách osob.
Vítězný soutěžní příspěvek, navržený studenty z univerzity v Michiganu, se spoléhal na využití senzorů napojených na bezdrátovou síť a software, který zpracovával data zachycená senzory a identifikoval potenciální hrozby. Jedná se o slibný koncept, umožňující snímat velké plochy a davy osob za účelem identifikace bombových hrozeb.
AFRL částečně založila soutěžní scénář na historicky reálné události – bombovém útoku, ke kterému došlo v roce 1996 při Olympijských hrách v Atlantě, kdy jistý Eric Rudolph odpálil vcelku primitivní výbušné zařízení – trubkovou bombu složenou zejména z kovu.
Týmy z michiganské univerzity a z jejího největšího konkurenta, Státní Univerzity v Ohiu, měly za úkol detekovat podobné hrozby při průchodu místem o rozloze 100 čtverečních stop přeplněným vozidly a dobrovolníky, kteří sehrávali tzv. tailgate oslavu 2 tak, jak se před samotným zahájením her uskutečnila.
Protože studenti věděli, že podezřelé předměty budou pravděpodobně obsahovat velké množství vodivých kovů, připevnil michiganský tým své vlastní po domácku vyrobené magnetometry na úzké dopravní kužely, které byly následně rozestavěny kolem perimetru vybrané oblasti. Tato zařízení přenášela data zpět do notebooku se softwarem, který data analyzoval a promítal možné podezřelé předměty na vizualizaci zobrazující danou oblast při pohledu shora.
Státní univerzita v Ohiu vytvořila “systém systémů“, jehož součástí byl magnetometr, infračervená kamera a dále radarový systém, a pokud došlo k jeho propojení s elektromagnetem, byl tento systém schopen detekovat velké kovové předměty. Nicméně kvůli potížím se softwarem, které ovlivnily výkon radaru, se Státní univerzitě z Ohia podařilo detekovat pouze jednu ze šesti bomb, ve srovnání s úspěšnou detekcí čtyř bomb realizovanou michiganskou univerzitou.
Člen michiganského týmu, Aswin Lalendran, poznamenává, že samotné magnetometry nedokáží zachytit výbušniny, které obsahují malé množství vodivého kovu nebo které neobsahují žádný vodivý kov.
„Přetrvávající omezení spojená s využitím spektroskopie a milimetrové vlnové délky nicméně přiměla přední vládní výzkumné pracovníky k tomu, že bylo využití magnetometrů při detekci výbušnin na velkých plochách opětovně přezkoumáno,“ říká Nick Lombardo, projektový manažer z Iniciativy pro detekci výbušnin založené Pacific Northwest National Laboratory.
Lalendran spatřuje největší přínos v michiganském softwarovém systému. Protože komerčně využívané prostředky určené pro detekci nebezpečného materiálu, výbušnin nebo biologických a radioaktivních látek jsou stále menší, levnější a citlivější, bylo by možné je včlenit do síťových senzorů schopných snímat velké plochy a vyhledávat rizika. S tím souhlasili i zástupci vojenského letectva a najali Lalendrana, aby v započaté práci pokračoval v rámci AFRL.
Tento cíl byl však pouze jedním ze čtyř, kterých se vojenské letectvo snaží tento rok dosáhnout. „Laboratoř si vybírá zástupce různých univerzit, přičemž účastníkům soutěží dává krátký termín a omezený rozpočet, čímž obrazně řečeno vytváří prostředí ne nepodobné papiňáku,“ říká David Shahady, vedoucí inovačního programu AFRL.
„Pokud se zaměříte na jeden poměrně složitý problém, zadáte ho těmto mladým, energickým a kreativním studentům, a vytvoříte přitom soutěžní prostředí s nedostatkem času, zjistíte, že jsou schopni přijít se skvělými nápady,“ říká Shahady.
Autor: Joseph Straw, Security management 10/2009
